Šéfka Ligy na ochranu zvířat: Kvůli útulku jsme prodali byt i chalupu

archiv D. Kubištové
Dagmar Kubištová, šéfka Ligy na ochranu zvířat ČR.

Lásku k zvířatům měla už jako dítě. A v útlém věku se rozhodla, že jim bude pomáhat celoživotně. Takový je v kostce příběh Dagmar Kubištové, šéfky Ligy na ochranu zvířat ČR. Pro PEJSKOVÁNÍ.CZ odkrývá cestu za lepšími podmínkami zvířat u nás.

Jaké bylo vaše dětství, vyrůstala jste po boku nějakého toho zvířecího kamaráda?

Ano, doma jsme vždy měli nějaké zvíře. Láska ke zvířatům je u nás v rodině dědičná. Od křečků, morčátek, koček až k psům. Už jako malá jsem měla „úchylku“ tahat nalezená a poraněná zvířata domů. Moje opravdu první zachráněné zvíře byl pejsek Boreček, bylo mi tehdy 13 let. Velmi starou paní, jeho paničku, mu odvážela záchranka do nemocnice a pejska nebylo kam dát. Dřív útulky nebyly. Neměla rodinu a já ji chodila pejska venčit. Takže když jsem slyšela paní, jak záchranářům říká, že nemá nikoho, kdo by se o pejska postaral a odmítala se nechat odvézt, řekla jsem jí, že si ho vezmu domů a postarám se o něj. A tak se skutečně stalo. Věděla jsem, že mne mamka s pejskem nevyhodí, a tak u nás Boreček našel azyl. Bohužel paní v nemocnici zemřela a pejsek tedy zůstal natrvalo u nás.
Ještě jsem ho vzali na paničky pohřeb, kde se pejsek zachoval velmi podivně. Snad to cítil, ale stála jsem s ním před obřadní síní a on začal strašně štěkat. Střídavě koukal na mě a na dveře obřadní síně. Loučil se, ale zároveň děkoval za domov. Hladila jsem ho, aby se uklidnil a on mi na oplátku dával pusinky. Už tehdy jsem pochopila, že tudy půjde moje cesta.

Takže k založení prvního útulku v roce 1995 nebylo daleko…

Jinak to tedy nešlo, protože se nám ochrana zvířat rozrůstala. Bylo mi 18 let a rozhodla jsem se, že se v ochraně zvířat budu angažovat víc. Založila jsem s mamkou a dalšími členy jabloneckou pobočku Ligy na ochranu zvířat ČR. Rozjeli jsem vlak, ze kterého nejde vystoupit. A naše touha pomáhat zvířatům byla natolik veliká, že jsme pokračovali dál.

Co všechno jste na začátku museli udělat, aby se sen a poslání stalo skutečností?

Jako rodina jsme prodali chalupu, byt v paneláku, skočili do úvěru a zakoupili dům v Lučanech a založili první a jediný útulek na Jablonecku. Mít vlastní útulek bylo naprosto logické vygradování situace, když jsme se jako ochránci zvířat starali o bezprizorní zvířata v paneláku a kapacita byla tudíž velmi omezená. A navíc to bylo skutečně mé dětské přání mít zahradu a hodně zvířat kolem sebe.

Kde přesně se váš útulek nachází, a jaká je jeho kapacita?

Náš útulek se jmenuje Dášenka a nachází se v obci Lučany nad Nisou, v okresu Jablonec nad Nisou. Máme kapacitu 35 pejsků, 25 kočiček a 10 míst pro drobotinu jako jsou fretky, morčata nebo králíčci.

Jak vypadá váš běžný pracovní den? Předpokládám, že musíte fungovat denně…

Ano, provoz je zajištěn denně. Většinu času jsem v útulku já, ale od loňského roku je mi nápomocna sestra Martina a samozřejmě nesmím zapomenout na mamku. Jenže mamka už vypomáhá s těmi lehčími pracemi o drobotinua. Úklid, krmení a ošetřování nebo následné odchyty a záchranné akce v terénu musím řešit já se sestrou. Takže se dá říci, že jsme kolem zvířat pořád v jednom kole a rozhodně se nenudíme. Máme ale hodně pomocníků v podobě dobrovolníků venčitelů, takže je to veliká výhoda, že nemusíme běhat s každým pejskem po procházkách. Jinak naši pejsci mají prostornou zahradu, kde si užívají volnosti a běhání, ale na procházku se vždy těší, protože to je jiné vzrůšo.

To věřím. A těch historek… Máte nějaké zajímavé?

Bohužel je naše práce dost smutná, vidíme často neuvěřitelně kruté zacházení se zvířaty, ale vyvažují to krásné příhody, které končí šťastně, a to je pro nás satisfakce. Máme i úsměvné příběhy, kdy jsme museli odchytávat netradiční zvířátka, třeba zatoulaného kozla, zaběhnutá tři prasátka od majitele, nebo kozu Lízu, která musela nocovat v garáži místo našeho auta. A další legrační odchyt byl lov psíka mývalovitého a nebo záchranná akce 60 vzbuzených netopýrů v domově důchodců. A protože byli hodně opravdu hodně vzbuzení, tak jsme je lovili několik hodin jak motýly do sítí a byla to opravdu psina. Největší radost jsme měli, když jsme je pak vypouštěli v lese.

Na co všechno se vůbec ve své činnosti specializujete?

Od odchytu zvířat a záchranných akcí, kdy zraněným zvířatům poskytujeme první pomoc v terénu, převoz na veterinu k našemu útulkovému lékaři a následně je hospitalizujeme u nás. Po doléčení, karantény a veterinární péči, když se nenajde původní majitel, hledáme našim svěřencům nové domovy. Krom běžné práce v útulku také pořádáme akce pro veřejnost. Osvěta ochrany zvířat je totiž velmi důležitá. Pořádáme každý rok besedy, exkurze v útulku pro školy a veřejnost. Nadále společenské akce jako jsou Den otevřených dveří, Turistické psochody, Mikulášská nadílka pro zvířátka, Jabloneckého voříška a spousty dalších akcí.