Zakladatel PEJSKOVÁNÍ.CZ o svém kříženci Zrnkovi

Ano, ano… Nebýt Zrnka, asi byste tyhle řádky nečetli. A vůbec – asi by nebylo ani PEJSKOVÁNÍ.CZ. Ale pěkně popořádku…

Vybavuji si večer, kdy jsem s kamarádkami Andreou a Lucií seděl v příjemné kavárně a těšil se na příjemný pokec a ještě příjemnější večeři. Když tu náhle jedna z nich spustila: „Co děláš zítra?“. „Asi nic, proč,“ zvedl jsem zvídavě oči. „No, my pojedeme do útulku k Jihlavě. Nechceš s námi?“ zeptaly se. A vzhledem k tomu, že jsem už nějakou dobu po pejskovi pokukoval, tak jsem si řekl „PROČ NE“. A tak se ráno jelo do Jihlavy.

Naše první kroky vedly k paní Ivě, která provozuje domácí Azyl Dej pac. Po zahradě se jí prohánělo mnoho pejsků, ale hlavní slovo měly kamarádky, které si pár pejsků předem vytipovali na webu. Moc jsem se do jejich rozhodování nezapojoval a byl spíš v pozici pozorovatele. Přeci jen mě na hrudi tlačila nejistota a nervozita z toho, že si osvojím psa právě já. Ne že bych psy neměl rád, ale věděl jsem, že to není legrace na hodiny, ale roky. Pomalu jsme se loučili, neb si Andrea s Luckou chtěly vzít čas na rozmyšlenou. Když v tom paní Iva přišla s ještě jednou nabídkou. Totiž – že další pejsci k osvojení běhají u její kamarádky Petry. No, tak jsme tam jeli…

A tady jsme je viděli. Naše budoucí radosti. Matně si vybavuji, že byla celkem čtyři štěňátka, dva kluci, dvě holky. K osvojení už jen jeden kluk a jedna holčička. Holky se okamžitě zamilovaly do Cácorky (tak se tehdy jmenovala). A pak tu byl malý strašpytel jménem Cyril. Nemohl jsem se vynadívat. Byl tak nevinný, opatrný, z očí mu triskala touha po velkém hřejivém objetí a já věděl, že se něco změní… A změnilo. Holky si vzaly Cácorku, dnes zvanou Mimi a přezdívanou Fofy, a já Cyrila, dnes hrdého Zrnka. A od té chvíle už nikdy nic nebylo stejné, jako dřív.

Vedran Kovačević a Mimi
Vedran Kovačević a Mimi

O jedno se chtě nechtě musím podělit. Poté, co jsme se se Zrnkem druhý den probudli, mě ráno smetla neskutečná vnitřní bouře. Díval jsem se na toho nejroztomilejšího tvora pod sluncem a říkal si: „Ty bláho, cos to udělal!?“. Ano, honilo se mi hlavou i to, že bych ho měl vrátit. Že to prostě nedám. Bylo mi vážně špatně. Prostě jsem se lekl. Ale hrozně moc.

Jenže zasáhl osud. Zrnkovi se zničehonic náhle přitížilo. Špatně se mu dýchalo, začal zvracet, měl průjem a bylo mu hrozně. A tady začíná další kapitola, která by vydala na román. Zkrátím to – Zrnko se narodil se vzácnou dědičnou nemocí, má tzv. Kartaganerův syndrom, který likviduje jeho imunitní systém a nebýt pravidelné a celoživotní léčby, dlouho by po světě neběhal. Cesta k dořešení jeho problémů byla šíleně zdlouhavá, ale nakonec jsme ve spolupráci s několika veterináři stanovili diagnózu a začali s léčbou. Dnes je Zrnko v rámci možností stabilizovaný. Už víme, jak s nemocí bojovat. Má oproti zdravým pejskům rezervy, ale je bojovník. A o jeho vřelé a milující povaze ani nemluvě.

A tohle všechno vedlo k jedné zásadní otázce – není čas, abych coby dlouholetý novinář, někdejší moderátor, dramaturg a PR manažer založil vlastní projekt, který pomůže, pobaví a přinese do dnešní neklidné doby více radosti?