Česká republika, Thajsko, Peru. Tři roky, tři příběhy, tři kontinenty. Tak nějak se dá stručně shrnout příběh Honzy Drobného, který s pitbullem Tekym procestoval kus světa. Žádný luxus, ale tvrdá realita exotických dnů. V rozhovoru pro PEJSKOVÁNÍ.CZ poodkrývá zákulisí svých cest, které položily základ i projektu Vždy je cesta, o němž Honza vypráví ve své knize i na svém webu.
Jste ještě na cestách, nebo jste už definitivně zakotvili doma?
Začátkem března jsme se vrátili z Thajska, tam jsme byli deset měsíců, předtím jsme pobývali převážně doslova v centru Evropy, a ještě dříve osm měsíců v Peru. To je ten náš tříletý příběh – 3 kontinenty, 3 příběhy. A ta Evropa je tam z toho důvodu, že jsem několik měsíců veškerý čas trávil prací u Karlova mostu, jsme tam i spali, takže kromě kolegů či dodavatelů jsme se pohybovali v podstatě jen mezi cizinci. Tedy jak v Praze, tak v Latinské Americe a v Thajsku. Musím říct, že se mi tímto splnil sen o cestování, a to nejen tím cestováním jako takovým, ale i formou, tedy „chudý Honza bez prostředků a bez jakéhokoli zajištění jde do světa, do neznáma a snaž se“. Ale paradoxně mě to kvůli psovi stálo víc peněz než kamarády, kteří cestují „standardně“, takže tím spíše už pak na ten svět jako takový nezbyly skoro žádné peníze – o to větší však vše byla výzva. Prostě tohle čundr cestování se psem není úplně levná a ani jednoduchá záležitost. Tekýskovi kupuji přímý let, abych eliminoval stres při překládání či že ho někde nechají na slunci nebo naopak v mrazu…, také je kratší dobu bez čůrání a vody. Nelítáme tedy ani z Prahy, ale přímo z mezinárodního letiště, kam je pochopitelně třeba se také nějak dostat. K tomu velmi drahé příplatky k letence za psa, někdy i 300 eur, všechna veterinární a úřednické výdaje a oproti běžným cestovatelům i vyšší náklady v cílové destinaci, protože jednak se nemůžeme složit s ostatními na dopravní prostředek, kvůli velikosti přepravky se k nám už nikdo jiný nevejde. A také se na vás koukají, že když cestujete se psem, jste asi nějaký výstřední zbohatlík, takže o to hůře se smlouvají ceny. Když tedy sečtu úplně vše, celá cesta do nového thajského doma, až na ostrov, vyšla na cca 40 tisíc. Jiní platí do 20 tis. Což mi přijde zejména vtipné a paradoxní, když se mi tím vždy chlubí můj kamarád milionář, který tam tak létá už několik let. Ale to jsem odbočil – takže k otázce – nyní jsme v ČR a byť jsem sem vracel v podstatě jen kvůli vydání knihy, tak jsme tu lehce uvízli…, jak se říká, chceš-li pobavit Bohy, svěř se jim se svými plány. Uvidíme, mám nyní mraky různých povinností a závazků, které mi hned tak neumožní odcestovat, ale v mysli a plánech jsem každopádně stále na cestě!
Vydat se na daleké putování není jen tak. Sám o tom píšete ve své knize. A mě jako pejskaře samozřejmě zajímá, jak to zvládal právě Teky?
Pro něj to není absolutně žádný problém, naopak. Vždycky to je o mentalitě psa. A pána. Jaký pán, takový pes. A já mám rád společnost, dobrodružství a akci, naopak bych nesnesl být jenom zavřený doma a přežívat. Takže Teky má také rád akci. Třeba miluje auto. A čtyři hodiny v autě, nebo čtyři hodiny doma, tak je samozřejmě šťastnější, když je se mnou v autě, nebo i když je v něm sám, ale ví, že jsem poblíž. Za prvé je se mnou, a za druhé je někde, zatímco doma je takový odložený. A pokud jde o létání, vždycky jsme odlétali z Frankfurtu. Tam mě dopraví autem nějaký kamarád (poslední návrat byl vlakem) a přijíždíme s předstihem, abychom eliminovali zpoždění třeba kvůli poruše či dopravní zácpě a současně se stihli dostatečně vyvenčit. Právě u letiště je les, který máme už vyzkoušený. To zajistí, že bude proběhnutý a bude spát. Večer mu už nedávám žrát, aby nemusel na velkou. Čůrání nevadí, za prvé to dlouho vydrží a za druhé má v přepravce udělané podloží tak, aby si podle potřeby mohl ulevit. Tekyho zásadně nenechávám uspávat a pakliže nemáte vysloveně psa stresáka, přijde mi to jako kravina – pesan se probudí během letu, neví kde je, kde má pána, proč tam je atd. Na prvním letu jsem si vyzkoušel, jak na let reaguje. A byl úplně v pohodě, což jsem čekal. Přeci jen každý svého psa známe nejlíp a změn v chování si všimne hned. Kdyby s tím měl problém, tak mu to nedělám. Naopak ale platí, že ty naše cesty podnikám i kvůli němu – kromě toho, že je na cestách vždy šťastný, protože nejenže miluje lidi a nové zážitky, ale i cítí pohodu ze mě. Především to ale myslím tak, že on je pro mě takovým mým zrcadlem a na něm jsem vždy viděl, jak špatně na tom jsem já sám. Před Thajskem na tom byl (byli jsme) hodně bídně a jak byl v háji psychicky, o to více se projevovaly jeho fyzické potíže…, zcela ztratil zájem o život, až mě jednou bleskla hlavou i myšlenka na injekci. Mimochodem – veterináři byli přesvědčeni, že v Peru zůstane, následně brali jako hotovku že v Thajsku bude mít hrob na nějakém pěkném místě. Zpět se vrací vždy mladší a zdravější, než když jsme odjížděli. A nakonec už jsme i z Thajska zpět 9 měsíců, mezitím mu přibyla ještě rakovina plic, i potíže s prostatou a pořád se drží pašák! (smích) A rozhodně se netrápí, naopak užívá zvýšené péče a rozmazlování, vyčůránek jeden!(smích) Na příští rok plánuji boj s pytláky v Africe a ani mě, nakonec už ani veterináře, by nepřekvapilo, kdyby to dal ještě se mnou. (smích)
Co vůbec stálo za nápadem vypravit se za dobrodružstvím po boku svého psího kámoše?
Za začátkem cestování stojí moje osobní nezdary, ale i flustrace z fungování našeho světa, zejména naší materialistické a nenažrané, věčně nespokojené civilizace…, byla to forma útěku a zcela jistě i určitá forma splnění si snu – poznávat, rozšiřovat si obzory, překonávat překážky, učit se… Sice to přišlo v době, kdy jsem na to zcela neměl podmínky, ale razím teorii, že “nejde” neexistuje, všechno ostatní je výmluva, a pak je taky dobrý udělat si z nevýhody výhodu. Chtěl jsem vždy procestovat svět a především poznávat odlišné civilizace, takže jsem cíleně začal vyhledávat ty nejvzdálenější destinace. Jasně, nějaký opuštěný ostrov by byl ideální, ale o to složitější by byla cesta, složitější pátrat jestli by mi vůbec vzali psa a tak dále. Navíc náklady vzhledem k velmi, velmi omezeným prostředkům musely být co nejvíce čitelné. Také bylo nutné být aspoň v takové civilizaci, kde budu mít možnost pracovat, míněno vydělávat – protože má cesta měla i ekonomický podtext, abych vyřešil jedno ze svých trápení. A cíle jsem si vybral prstem po mapě – šel jsem na to vylučovací metodou. Afriku, Grónsko a Rusko jsem postupně vyloučil, z odlišných důvodů. Austrálie a Nový Zéland by už bylo lepší (obojí bylo navíc mým dávným snem), ale pořád je to “bělošské území”, a pak tam mají velmi přísnou karanténu, takže z logiky věci mi postupně vyšla Latinská Amerika. Přesněji Peru, o kterém si říká, že je tam kus od každé země jižní Ameriky.
Cestování se psem do zahraničí, a do exotiky zvlášť, si žádá potřebná povolení a opatření. Šlo to hladce?
Plánujete cestu se psem do zahraničí? Nejlevnější cestovní pojištění najdete na Srovnejto.cz
To byla velká detektivní práce, u obou cest. Netvrdím, že jsem první Čech, který tam se psem vycestoval, ale pro úředníky, s nimiž jsem jednal, jsem byl první, takže nevěděli. Paradoxně nejvíce papírování bylo v souvislosti s návratem psa, pro což musíte mít vše připravené již odsud. Musel jsem i načipovat, po tom zas přeočkovat atd., bylo s tím spojeno i mnoho výdajů a o to více na hlavu mi pak přišlo, že při obou našich návratech dodnes ty papíry, ani psa, nikdo neviděl. Naopak v Peru byl vstup poměrně komplikovaný, zejména proto, že úředníci neuměli slovo anglicky a i formuláře byly jen ve španělštině…
Před odjezdem se mě všichni ptali, co bude s Tekym. Sám jsem si tuhle otázku vůbec nepokládal. A upřímně, ani jsem ji moc nerozuměl, dost mě s ní vždy zarazili. Prostě letí se mnou, co jiného? Jednou jsem se ho ujal, dobrovolně jsem za něj přijal rozhodnutí, že se o něj budu starat, každý ví, že pes bez pána není schopen žít. Možná může přežívat, ale rozhodně ne plnohodnotně žít. Všichni moji psi, i Teky, byli na mě hodně závislí. To, že bych ho opustil a někdy si trajdal po Peru, to mě ani na zlomek okamžiku nenapadlo. A dělám to tak i v Čechách. Odmítl jsem různé práce, protože by byly problematické, ať už časově nebo proto, že by pes nemohl být se mnou. Nedávno jsem měl třeba práci mimo Prahu, sloužil dvanáctky, a zatímco ostatní Pražáci se složili a jeli jedním autem, tak já to měl tak, že ve dnech, kdy jsem sloužil, jsem měl naproti pokoj na ubytovně se společným záchodem, přestože jinak bych byl rád s přítelkyní, navíc v krásném bytě. A zatímco ostatní jdou o pauze na cigáro, já jdu venčit či dávat léky apod. Ten pokoj byl navíc v podkroví, což Tekýsek by při své bojovnosti ty schody sice rád dal, ale výrazně by to snížilo jeho životnost, takže jsem ho nosil – 36 kg a mých 9mm vyhřezlých plotének, i operovaná kolena či rameno po těžké havárii… Nedávno když jsem ho pokládal na zem, se plotýnky ozvaly tak, že jsem několik dnů nemohl ani chodit, ale samozřejmě jsem musel a nejen to – díky jeho prostatě jsem ho musel nosit ven i v noci. Až mě to rozesmálo – s bolestným kvílením se sotva zvednu z postele a přitom vím, že až se došouráme ke schodům, čeká mě co mě čeká… Povedená dvojka – chromej pečuje o chromého. (smích)
Mimochodem na sociálních sítích jsme už poměrně známí, takže se na mně často obracejí lidé se svými trampotami v rámci psího cestování či přímo prosí o pomoc. I během cest jsem zažil jaké patálie měli různí pejskaři – vedle toho naše 2 dny na letišti v Bangkoku či den a noc na letišti v Paříži byly drobnost…, resp. já jsem si to naopak užíval, protože prostě tak k věcem přistupuji – když už to má být, tak si to aspoň užívej. Jiní o tom točí filmy a chodí na to do kina (třeba Terminál s Tomem Hanksem), já to žiju. (smích) Ale abych to zbytečně nedramatizoval, znám i lidi, kteří cestovali zcela bez problémů a trochu se až diví tomu, že z toho někdo dělá vědu. Je to hodně o přípravě a také samozřejmě o dané zemi, i o úředníkovi na kterého narazíte atd.
Dodávám ještě, že den před odletem do Thajska jsme složili zkoušky asistenčního psa – canisterapeut. Což také byla sranda, jednak proto že tam byli samí mladí psi, většinou labradoři apod., mezi nimi chromý starý pitbul, který ale složil zkoušky jako jeden z nejlepších. A pak bylo to pár hodin před odletem, předával jsem byt, auto…, i lidé, kteří letí jen na dovolenou pár hodin před odletem nestíhají a nás nejenže to stálo celý den času, ale současně bylo třeba být v klidu, protože zejména u takovýchto zkoušek vaše energie pro psa je rozhodující. Noc před i po zkouškách jsem samozřejmě nespal, abych vše stihnul, zejména sbalit a vyklidit byt. Píši to ale proto, že díky žluté vestě, kterou tím získal (a kterou jsem chtěl eliminovat riziko karantény), se mnou dokonce mohl na palubu. Ale nebral jsem ho tam, ve své přepravce měl nesrovnatelně více pohodlí, prostoru, soukromí i klidu.
Měl jste své cesty, a potažmo Tekyho, nějak pojištěného?
Neměl, ve smyslu pojištění od pojišťovny. Především proto, že jak jsem říkal, odlétal jsem za velmi složitých okolností a s velice omezenými prostředky. A ani nevím nač a proč – kdyby se mu něco stalo, celá pojistka by mi byla ukradená. Především ale sázím na to, že si vždy vím rady a že vše má vždy řešení. Takže v tomto slova smyslu o zcela nezodpovědnou kaskadeřinu nešlo. A obecně v životě mám vždy plán B, to je společně s mým přístupem naše pojistka. Navíc jak jsem již uvedl, bylo vždy mým snem vydat se jako „chudý Honza jen s rancem do světa“, protože tak toho poznáme, i se naučíme nejvíc. Se zlatou kartou to umí každý a je to zcela odlišné cestování, zážitek i zkušenost. A právě proto, že jsem to vše dal takto, se dnes cítím o to silnější a úročím to každým dnem, v různých situacích, i díky tomu velmi pomáhám druhým…
Je mi jasné, že jste pro cizince museli být exoti na entou. Jak na vás reagovali?
To je zajímavá věc. Od začátku to vypadalo, že pes bude hrozná komplikace, ale záhy se ukázalo, že Teky byl velkým přínosem. Lidi hrozně zajímalo, že se Evropan vydal na cesty se psem. Přitahovalo to zájem, velmi často si nás brali i domů. Tvrdili totiž, že když se táhnu přes celý svět se psem, nemohu být zlý či úplný idiot. (smích) V Peru mám dodnes úžasnou rodinu, která si nás ubytovala doma, a bylo to zásluhou Tekyho. Byl to můj vůbec první kontakt v Peru, ještě na letišti. Jinak hned druhý den jsem šel v Limě na pláž, byli tam surfaři, říkal jsem si, že bych se s nimi mohl jakožto motorkář skamarádit (blázni si rozuměj), a než jsem to řekl, oni už byli u mého psa a rázem byli kámoši. Ale pak byl ještě jeden problém – v Peru se psů bojí, protože jsou všude pouliční psi, ke kterým se nechovají pěkně a oni jsou pak logicky také agresivní. Bojová plemena mají většinou jen na zápasy, takže bylo na denním pořádku, že lidi před námi doslova utíkali, někdy i skákali do silnici apod. Do toho byli vyplesklí, že ho mám úplně na volno. Protože když už tam má někdo „domácího“ psa, tak je nevychovaný a neumí chodit ani na vodítku. Obecně platí, že tam pravidla prostě nejsou, v ničem (především v dopravě a na úřadech). Tím spíš jsme vzbudili zájem, a když pochopili, že se bát nemusí, tak o to víc si užívali. Teky tam byl atrakce, resp. my oba. (smích)
Jak na váš vztah s Tekym reaguje přítelkyně? Nestalo se, že by vám někdy ženská řekla: Buď já nebo pes?
Nikdy jsem takový problém neměl, a kdyby ho někdo měl, a nechci teď být úplně rázný, tak to nepochopím. Nerazím teorii, že by si pejskař měl najít jenom pejskařku, to vůbec ne – sám mám rád naopak protiklady, ale ve chvíli, kdy mám rád zvířata a přírodu, tak si přece nenajdu nějakou, které to zcela nic neříká. A už vůbec si nic nezačnu se ženskou, která mi hned řekne, že můj pes nesmí přes její práh. Jistě, je spousta lidí, kteří psa nepustí do bytu, protože nechtějí mít chlupy po celém bytě, respektuji to, ale přišlo by mi na hlavu postavené si takového člověka vybrat pro soužití. A bohužel to tak hodně lidí dělá, tedy že si vybere ženskou podle toho, jaký má zadek, a ne podle toho, jaké společné hodnoty je pojí. Potřebuji mít vedle sebe někoho, s kým chci život sdílet a ne někoho, vedle koho bych popíral sám sebe. A kdybych takový nebyl, ani by mě současná přítelkyně neměla ráda. Zajímavé je, že je to holka, která se pohybuje v showbyznysu, i v módě, má nádherný, načinčaný byt a do toho přijdu já se “smradlavým čoklem”. Jistě, najednou je v bytě jiný režim, jsou tam chlupy, i zápach a další komplikace, ale je to vzájemný respekt. Chová se k němu úžasně, má ho moc ráda a neumím si představit, že bych s ní jinak byl či že by si nějaká žena mohla vážit chlapa, který kvůli ní opustí či nějak diskriminuje svého nejvěrnějšího a nejoddanějšího parťáka – zejména když mu byl dobrý, předtím než ji poznal… A ještě řeknu jednu věc – lidi si myslí, že s Tekym máme hodně intenzivní vztah, ale – a teď to prosím berte s nadsázkou – já když někam odejdu, a jsem pár hodin bez něj, přísahám Bohu, že si na něj ani nevzpomenu. Nevláčím ho s sebou proto, že bez něj nemůžu být, ale proto, že vím, že on potřebuje mě. Prostě mu dávám páníčka, který je pro něj nejvíc.
Tekymu v létě diagnostikovali rakovinu. Jak je na tom nyní?
Má na plicích nádor rozměru velkého pomeranče. Přišel jsem na to tak, že začal kašlat krev. K tomu nás trápí prostata, takže minimálně jednou za noc chodíme ven. Ale absolutně se netrápí, to bych nedopustil, vím kdy přijde jeho čas a zajistím mu důstojný odchod. Zatím si ale pacholek vyčůraný užívá zvýšené péče i rozmazlování. (smích)
Je drsné se ptát, ale – co budete dělat, až Teky jednoho dne nebude? Pořídíte si dalšího psa?
Na tom není absolutně nic drsného, smrt je nedílnou součástí života! A konkrétně v Tekýskově případě je to aktuální téma v podstatě celou dobu co ho mám…, poslední roky na to logicky myslím ještě častěji, nehledě na to, že jsem to musel různě promýšlet i v rámci našich cest atd.
Úplně upřímně, bude to znít někomu možná strašně, ale… Tekyho mám nesmírně rád, obrečím až tady jednoho dne nebude (i den, kdy jsem se dozvěděl o rakovině, jsem brečel jako dítě), ale říkám to všem kolem sebe: „Ne aby vás napadlo mi ten den pořídit psa!“. Psy mám celý život a těším se, až chvíli budu bez nich – míněno ve smyslu nezávislosti. Navíc když si pořizujete psa, musíte s tím počítat, že vám odejde, prostě to k tomu patří. A obecně je třeba věci brát smířeně, pokorně (to neznamená odevzdaně!) a pokud možno optimisticky, nejlépe s humorem – nemůže totiž zcela ovlivnit co se „nám děje“, ale vždy a absolutně jen my ovlivňujeme, jak to přijímáme. Takže má odpověď zní: až nebude Teky, tak budu bez Tekyho. (smích) Ale vzhledem ke všemu, co jsme spolu prožili a ke knížkám, které o něm vyjdou a vším co s tím souvisí – od besed až po film, který možná také jednou bude, tak Tekýsek bude se mnou navždy. I jeho odkaz, který už dnes předává mnohým lidem a obrovsky tím pomáhá – proto vznikl projekt Vždy je cesta a dá se říct, že v průměru denně dostávám mail či zprávu na Facebooku, komu a jak jeho příběh pomohl či pomáhá… Nicméně teď se soustředím v souvislosti s ním především na to, aby čas, který nám zbývá a který věřím, že bude ještě dlouhý, měl co nejkrásnější a bez trápení. Co má se stát, stane se a co Pánbůh řídí, dobře řídí. Vše má svůj smysl a až přijde jeho čas, je třeba to přijmout a být v ten moment silný i kvůli němu!
